HISTORICKÉ POSELSTVÍ
FARNOSTI NAROZENÍ PANNY MARIE V DRYSICÍCH
"Per ipsum, et cum ipso et in ipso..." . Slova, jimiž začíná kronika drysické farnosti, jsou vůdčí linii historických vyprávění, založené na paměti a svědectví. Ať tedy jsou světlem i na této cestě k pramenům.
Drysice byly původně přifařeny do Pustiměře, a to již před rokem 1232, jak svědčí závěť biskupa Roberta. Roku 1727 si Drysičtí nákladem obce postavili "pěknou kapli, dlouhou tři a širokou dva sáhy, ke cti Narození Matky Boží". Všechno dřevo, 6000 cihel a cent železa na ni daroval tehdejší olomoucký arcibiskup, kardinál Volfgang, hrabě ze Schrattenbachů. Kaple stála před dnešní farou, vpravo u státní silnice do Pustiměře a byla udržována obcí. K jejímu posvěcení došlo někdy po 25. srpnu 1727 pustiměřským farářem Martinem Požarníkem. V roce 1731 se kapli dostalo vzácného daru: stříbrného kalicha, který věnovali drysičtí rodáci a tehdejší prostějovští měšťané, Bohumír Šoc a jeho manželka Eva. Roku 1768 byla ke kapli přistavěna vížka pro malý zvon. Hned po vybudování kaple si Drysičtí vymohli, že jim v ní bývala sloužena mše sv. - napřed třikrát do roka, a od 17. září 1721 povolila arcibiskupská konsistoř, že "pro vroucí horlivost těch, kdo ji slaví" má být mše sloužena až dvacetkrát do roka. Po roce 1736 si měl pustiměřský farář zařídit sloužení mší sv. dle svého. Tak se v kapli celebrovalo až do roku 1866 asi deset mši sv. ročně. Postupem času se však pomýšlelo na stavbu kostela. Za tímto účelem prodala obec roce 1876 svou obecní hospodu a část pozemků. Na tento úmysl pamatovali i občané, kteří dle svých možností přispěli buď finančně, odkazy či dědictvím. Tak mohly začít přípravy na stavbu. Zpočátku však vznikl spor o jeho umístění: usedlí jej chtěli stavět na návsi; proti tomu však byla celá horní část obce, která jej chtěla mít nahoře u silnice a právem poukazovala na to, že náves není vhodným místem pro kostel, neboť "by tam zapadl a hlavně, že stavební místo tam je močál". Až v roce 1887 došlo konečně ke shodě, že kostel bude stát u silnice.
Přičiněním rajhradského benediktinského opata Benedikta Korčiána, příbuzného starosty Jana Korčiána (č. 19), dále přičiněním rolníka Jana Touše (č. 41) a vyškovského advokáta Ctibora Helceleta, jakož i členů výboru - Josefa Polácha, Cyrila Vorálka, Františka Štefka, Františka Krejčíře, Petra Horáka, Cyrila Šoce, Petra Václavíka, Františka Ryšánka, Benedikta Spisara - začala stavba koncem roku 1887. Plány a rozpočty vypracoval A. Mereta, arcib. architekt. Stavební dříví daroval arcibiskup olomoucký, kardinál Bedřich z Fürstenberku. Z kamene, dovezeného v r. 1881, který darovala obec, bylo použito 20m3. Jednotliví občané nalámali a darovali 65m3. Písek se kopal zdarma z role Fr. Ryšánka na Holcusích za Smolovým mostem (asi uprostřed kopce, po levé straně státní silnice; pískovna byla zasypána asi r. 1930). Drysičtí horlivě a obětavě pomáhali dovozy i ruční prací, takže stavba rychle pokračovala. P. Metoděj Špaček, administrátor pustiměřské fary, tak mohl dne 24. června 1888 slavnostně požehnat základní kámen, který byl položen do zdiva, nad zemí již vystavěného. Pustiměřský farář František Buček požehnal 12. prosince 1888 kříž na kostelní věž, který byl hned nato i s bání vytažen na věž. Do věže byly rovněž usazeny tři zvony (4. května 1888) ulité zvonařem E. Webrem v Brně a tam i konsekrované (Narození Panny Marie, sv. Cyril a Metoděj a sv. Florián).
V roce 1889 byla zbořena kaple a 15. června téhož roku požehnal P. František Strakoš, kooperátor v Pustiměři, základní kámen farní budovy. Stavěla ji drysická obec z obecního jmění. Stavba kostela a fary stála úhrnem 33.116 zlatých. kromě toho mnoho vykonali zdarma farníci. Kamene se spotřebovalo 126m3 a cihel 399.149 kusů.
Slavnostní benedikci hlavního oltáře a svatostánku vykonal 20. října 1889, - o svátku Posvěcení chrámů Páně, XIX. neděli po Svatém Duchu, - rajhradský benediktinský opat, zemský prelát Benedikt Korčián, za účasti četného duchovenstva a nezměrného množství věřících ze širokého okolí. Až do zřízení samostatné duchovní správy - v říjnu 1892 - byl drysický kostel Narození Panny Marie kostelem filiálním, podřízeným farnímu kostelu pustiměřskému. Drysice tehdy měly 116 čísel a dle sčítání z roku 1890, 646 duší.
V neděli, 25. října 1896, se konala slavnostní konsekrace nového kostela, kterou vykonal sám olomoucký arcibiskup Dr. Theodor Kohn.
Prvním drysickým farářem byl ustanoven P. František Vaculík. Narodil se 12. března 1865 jako syn nadučitele v Bochoři u Přerova. Ve dvaadvaceti letech byl vysvěcen na kněze (24. 8.1887) a působil pak postupně jako kooperátor ve Starém Hrozenkově, v Jestřabí a poté jako kaplan ve Vyškově. Na žádost drysických farníků jej ustanovil na novou drysickou faru arcibiskup Kohn. Osmadvacetiletý kněz se ujal duchovní správy 23. března 1893. V Drysicích setrval téměř půl století až do své smrti. Učitou dobu byl též administrátorem v Želči, což - dle jeho slov "bylo opravdu těžké břemeno, znesnadňované velmi nepříznivým zimním počasím". Byl dobrý zpěvák, tenorista a lovec. S panem řídícím a dvěma pány tvořil partu, která v neděli večer hrávala karty ve vyhrazené světničce hostince u Synků. To byl obligátní život tehdejší drysické honorace. Byl velmi činný. Pamětníci ho chválí jako hospodáře, šlechtitele a včelaře. Založil v Drysicích hasičský sbor, Raifaizenku - v níž býval předsedou dozorčí rady, a rolnickou mlékárnu, přičemž v mladších letech byl jejím ředitelem. Jeden čas byl sekretářem P. Cyrila Stojana. To když Stojan kandidoval na poslance za Vyškovsko. V "Omladině" býval vzdělavatelem a cvičíval divadla. Jeho koníčkem byla historie. Bádal v matrikách, zabýval se místními dějinami a vyhledával rodokmeny jednotlivých usedlostí a rodů v Drysicích. Sbíral též starožitnosti a podnikal vykopávky v Mejlicích u Pustiměře, v lokalitě někdejšího hradu. Část jeho sbírek se nachází ve Vyškovském muzeu, ostatní bylo zničeno při bombardování. Když se v roce 1893 ujímal fary, všichni farníci chodili do kostela. V letech 1912-14 a zvláště po I. světové válce se i v Drysicích spolu s agrarizmem a sokolstvím rozmohlo protináboženské pokrokářství. To mu velmi ztrpčovalo život. Ve dvacátých letech chtěly pokrokářské živly zabrat pro československou církev dokonce i kostel. Ani obec tehdy neplnila své závazky vůči kostelu a faře, a tak zvláště fara chátrala. Zde také P. Vaculík náhle zemřel na srdeční selhání, 24. října 1941. Pohřební obřady vykonal jeho přítel a drysický rodák, rajhradský opat Alois Kotyza. Nad hrobem promluvil i Bohumír Bunža, kanovník a děkan z Vyškova. První drysický farář byl pohřben na zdejším hřbitově, kde očekává své vzkříšení.
Jeho nástupcem se stal P. Josef Ambros. Od 20. listopadu 1941 spravoval farnost jako administrátor a poté od 1. dubna 1942 jako farář. Narodil se 1. února 1899 v Určicích jako jediný syn domkáře Vojtěcha Ambrose a jeho manželky Terezie r. Sedláčkové. Už jako sirotek a chovanec své pěstounky Filomeny Macharáčkové absolvoval prostějovské gymnázium. Tady byl jeho spolužákem pozdější básník Jiří Wolker. V 18-ti letech, v důsledku spály prodělané v dětství, oslepl na levé oko. Po teologických studiích byl 5. července 1923 vysvěcen na kněze a působil jako kooperátor v Halenkově, Novém Hrozenkově, Rožnově pod Radhoštěm, v Bojkovicích, ve Vnorovech, jako administrátor v Rohatci a poté v Podivicích jako tamní poslední duchovní správce, neboť občané se vystěhovali a kostel i fara byly vyklizeny. V Drysicích prožil těžké chvíle bojů v roce 1945, zboření fary i poškození kostela. Byl to on, kdo se v poválečných letech postaral o stavbu nové fary i opravu poškozeného kostela, a to i přesto, že jej sužovala cukrovka, v jejímž důsledku zcela oslepl. Naposledy sloužil farníkům mši svatou 26. dubna 1953, o 3. neděli po sv. Duchu. Zbytek života strávil na faře v Drysicích, kde ve věku 59 let zemřel v neděli 23. listopadu 1958. Pohřben byl ve Vnorovech.
Od 1. srpna 1954 se stal drysickým administrátorem P. Dr. Jaroslav Kantor.
Narodil se 30. května 1909 v Přerově jako čtvrtý z pěti dětí železničáře Štěpána Kantora a jeho manželky Antonie r. Otáhalové. Střední školu studoval v Přerově a bohosloví jako alumnus papežské koleje Nepomucenum v Římě, kde také 22. prosince 1934 přijal kněžské svěcení.
Svou primiční mši svatou slavil v podzemí baziliky sv. Klimenta, u hrobu sv. Cyrila. Působil jako kooperátor v Holici u Olomouce, poté 15 let v Soběchlebích u Lipníka nad Bečvou, dva roky ve Vrbně ve Slezsku a 8. srpna celebroval první mši svatou v kostele Narození Panny Marie v Drysicích. Byl skromný, prostý a zvlášť oblíbený u dětí a mládeže vůbec. Zemřel po těžké nemoci, 22. dubna 1957, a byl pohřben vedle profaráře P. Vaculíka na místním hřbitově.
Jeho nástupcem se stal 1. září 1957 P. Augustin Navrátil, rodák z Lutopecen u Kroměříže. První bohoslužby v Drysicích konal 8. září 1957 na svátek Narození Panny Marie. V Drysicích působil pouze dva roky, neboť v tragických letech komunistické diktatury byl pronásledován a vězněn. Zemřel 25. září 1964.
V roce 1959 bylo vedení duchovní správy svěřeno důchodci P. Františku Strnadovi. Narodil se v Kralicích, okr. Třebíč, jako nejstarší z osmi dětí řídícího učitele Františka Strnada. V deseti letech byl přijat do chlapeckého semináře v Brně, kde v roce 1917 maturoval. Po návratu z I. světové války začal bohoslovecká studia v Brně, a po jejich ukončení přijal 5. července 1922 v tamní katedrále svátost kněžství. Působil jako kaplan v Třebíči, Líšni, Boskovicích a opět v Brně - to už jako invalidní důchodce. V roce 1973 byl stižen mozkovou příhodou. Tento vroucí ctitel Božského Srdce Páně, Matky Boží Panny Marie a neúnavný kazatel a exercitátor zemřel na faře v Drysicích, 19. července 1974, a odpočívá na místním hřbitově.
V témže roce se do farnosti přistěhoval P. Josef Hrazdil (bydlel v č. 36), ivanovický farář v.v., trpící těžkým astmatem. Vypomáhal v duchovní správě nakolik mu to zdravotní stav dovoloval.
V této souvislosti nelze opomenout sl. Marii Říčánkovou, hospodyni drysické fary a ženu hluboké zbožnosti. Byla to ona, která v době nemoci P. Strnada přišla se slzami v očích na faru do Želče, aby požádala zdejšího administrátora, P. Rafaela Krále S.D.S. o výpomoc alespoň o nedělích, dokud se zdravotní stav P. Strnada nezlepší. Ten pak do Drysic dojížděl až do roku 1981, kdy farnost začal spravovat excurrendo pustiměřský administrátor, P. Václav Žákovský, který sem dojížděl až do své smrti (10. května 1989).
Dekretem arcibiskupství olomouckého byl v červenci 1989 ustanoven administrátorem v Pustiměři a excurrendo administrátorem drysickým, P. Josef Beníček. Vzhledem k tomu, že byl v roce 1991 vyslán na postgraduální studia do Říma, stal se jeho nástupcem P. Vlastimil Bartoň. V roce 1995 byl jmenován farářem pustiměřským a excurrendo správcem drysickým Dr. Beníček. Po pádu komunizmu se tak otevřela nová éra naděje, spočívající na utrpení a svědectvích tolika svědků pravdy i v samotných dějinách drysické farnosti. S finanční pomocí Obecního úřadu v Drysicích, v čele se starostou Luďkem Horeckým, a za přispění všech drysických občanů bylo možné začít s generální obnovou kostela před 100. výročím jeho konsekrace, která se slavila v neděli 27. října 1996 . Stavební práce vykonala firma p. Jaroslava Dobeše z Drysic, novou střechu pak zručný zdejší mistr tesař Rostislav Drmola. Stejnou obnovou prošla i budova fary. O slavnosti výročí posvěcení chrámu, 25. října 1998 požehnal olomoucký světící biskup Josef Hrdlička největší zvon, jaký kdy z věže tohoto kostela zazněl: je zasvěcen Matce Boží Panně Marii. Byl ulit z darů občanů jako náhrada za zrekvírované zvony během války.
Těmito cestami kráčela Boží prozřetelnost v toku dějin k srdcím a lidským údělům obyvatel této farnosti. A že hlas Nejvyššího nebyl oslyšen, dokládají životní svědectví těch, kteří jako Matka Boží odpověděli na Boží oslovení "Fiat mihi secundum verbum tuum" . Duchovní povolání, jež vyrostla v prostředí této vesnice byla požehnáním nejen pro ni samotnou, ale i pro všeobecnou Církev a duchovní kulturu národa. Jejich svědectví proto nemůže zůstat zapomenuto! Následující řádky nechť jsou výrazem vděčnosti za odpověď těch, jejichž krev koluje i v našich žilách.
13. srpna 1893 slavil v Drysicích primiční mši svatou rajhradský benediktin P. Alois Kotyza OSB . Narodil se v Drysicích 27. února 1869 jako druhý z jedenácti dětí manželů Pavla a Marie Kotyzových. Otec byl rolník, čtvrtláník. Chlapec studoval a maturoval v arcibiskupském semináři v Kroměříži. Členem rajhradského opatství se stal jednoduchou profesí v roce 1889 a slavnými sliby roku 1892, za opata Benedikta Korčiána. Na kněze byl vysvěcen v Brně, 30. července 1893. Pracoval v duchovní správě ve starobylé řádové faře v Domašově, v rosickém děkanství, jehož se poté stal děkanem. Po smrti opata Petra Hlobila (1936) byl zvolen rajhradským opatem a benedikován 9. května 1937. Byl sedmým benediktinským opatem rajhradským. Novináři jej po smrti vylíčili v "Národní Obrodě" a "Katolíku" těmito slovy: "Se svou výraznou tváří, poznamenanou charakteristickými vráskami, s vlasy sčesanými do čela a svým rozvážně mírným, shovívavě dobrosrdečným pohledem se vyjímal zejména v řeholním rouchu téměř jako středověký mnich. Povahy byl bodré, hovorné a vlídné, a živě se zajímal o mnoho věcí, také o historii, o kulturní památky, o dějinné a umělecké krásy republiky a ciziny". Proto také mnoho cestoval po vlasti i cizině: navštívil Polsko, Francii, několikrát Itálii, byl ve Španělsku, v Německu, Švédsku, v Maďarsku, v Jugoslávii, ve Svaté zemi a v Číně. "Ti, kdo se ze zvěčnělým prelátem častěji stýkali, hovoří s úctou o jeho životní moudrosti a vzácné zkušenosti. Byl to moudrý stařec (pozn.: přes vysoký věk vůbec jako stařec nevypadal, měl černé vlasy a byl tělesně i duševně svěží), znalý lidských charakterů, bodrý a lidového vystupování, s duševní pružností ve svém věku velmi vzácnou." Po válce, kdy se rajhradský klášter nacházel ve velmi žalostném stavu vyvinul veškeré úsilí a schopnosti při jeho opravě, aby tak důstojně připravil 900. výročí jeho založení. Této slavnosti se však nedožil, neboť tragická autonehoda ukončila jeho život v 78. roce života. Byl pohřben 24. července 1947 v Rajhradě. Nad hrobem byla připomenuta i památná skutečnost, že to byl právě opat Kotyza, kdo dal po válce první podnět k opětnému seskupení českých benediktinských klášterů a k práci pro zřízení Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha.
O svátku sv. Anny v roce 1903, přijal v královéhradecké katedrále sv. Ducha kněžské svěcení P. Antonín Kotyza, bratr zmíněného opata Kotyzy. Narodil se 8. září 1879 jako devátý z jedenácti dětí. Studoval a maturoval na Slovanském gymnáziu v Brně. Nosil čamaru a právě slovanství ho přivedlo až ke královéhradeckému biskupovi Brynychovi. Po svěcení kaplanoval do r. 1915 v Proseči a v Nových Hradech, pak byl postupně farářem v Chlebích u Nymburka a ve Velimi. Zde se těžce roznemohl a poslední dvě léta života zůstal upoután na lůžko. Nesl to odevzdaně a říkával: "Pán Bůh mi dával zdraví dost dlouho, musím i toto snést". Zemřel 9. listopadu 1954 a je pohřben ve Velimi.
P. Vojtěch Horák OSB, křestním jménem Jan, se narodil 15. prosince 1881 v Drysicích č. 14 jako nejstarší ze tří dětí Petra a Rozálie roz. Matouškové z Podivic. Roku 1893 vstoupil na české státní gymnázium v Kroměříži a tam maturoval v roce 1901. Dvě léta nato, v roce 1903, vstoupil k benediktinům v Rajhradě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1907 biskupem Pavlem Huynem. Tři roky byl kaplanem v Ostrovačicích u Rosic, pak do r. 1922 kaplanem a potom farářem v Rajhradě do roku 1950. Z dalších míst jeho působení můžeme vyjmenovat Hejnice u Frýdlantu v Čechách, Osek u Duchcova, Králíky u Žamberka a Moravec u Tišnova. Zemřel 3. prosince 1963 a je pochován v Rajhradě.
P. Jan Zakopal CSSR, se narodil 31. prosince 1894 v Drysicích jako třetí z dvanácti dětí manželů Františka Zakopala a Marie roz. Pospíšilové. Studia začal ve Vyškově a od tercie pokračoval v Července u Litovle na soukromém gymnáziu redemptoristů, kde byl jeho strýc řeholním bratrem. Po sextě konal noviciát v Bílsku.
V srpnu 1912 přišel už jako klerik do Obořiště dostudovat gymnázium a bohosloví. Na kněze byl vysvěcen 18. července 1920 v Praze. Jeden rok pak působil jako katecheta na měšťance v Král. Vinohradech, rok vyučoval septimu a oktávu v Obořišti a pak byl přeložen do kláštera při chrámu sv. Michala v Brně. Tady se přihlásil k práci mezi řeckokatolíky. Koncem srpna 1926 přišel do Strapkova, přijal východní obřad a spolu s dalšími redemptoristy konal misijní činnost mezi řeckokatolíky. V roce 1931 byl přeložen do nového řádového kláštera v Michalovcích, kde působil až do roku 1950. Zemřel 2. ledna 1974. Časově by sem patřila i jména dvou bolestných obětí války. V bitvě u Kollzů padl poručík František Gregor a na Piavě poručík Alois Vlček. Oba studovali a maturovali s vyznamenáním na arcibiskupském gymnáziu v arcib. semináři v Kroměříži. Oba měli v úmyslu studovat na kněze.
Z Drysic pocházelo i pět řeholnic. Ctihodná sestra Christofora, křestním jménem Antonie Krejčí, z řádu sv. Karla Boromejského, narozená v roce 1885. Vystudovala na odbornou učitelku v klášteře v Třeboni. Roku 1909 složila řeholní sliby v Praze a poté vyučovala na škole v Třeboni. V roce 1938 zastávala místo představené v klášteře v Líšni u Brna. Nato v roce 1942 odešla do Frýdlantu na odpočinek. Pro nedostatek učitelek však v pedagogické práci pokračovala až do roku 1950. Potom vedla až do r. 1957 zásobování a po přestálé chřipce byla 5. března 1958 stižena srdečním záchvatem, kterému za šest dní podlehla. Vyučovala celkem 42 let.
Ctihodná sestra Marie Abráma Smékalová se narodila v Drysicích v roce 1873. Když jí bylo dvacet let odešla do Frýdlantu nad Ostravicí. Poté složila v Praze věčné sliby a odešla do Slaného, kde přes dvacet let pracovala v nemocnici, z toho 14 let jako představená. Nato odchází do Dvora Králové, Kladna a nakonec do Pelhřimova. V nemocnici strávila celkem 55 roků. Do Drysic, na hrob svých rodičů, se naposledy dostala v roce 1946.
Ctihodná sestra Marie Polykarpa Taušová z řádu sester sv. Karla Boromejského, křestním jménem Josefa, se narodila v Drysicích 9. června 1877. Jako sedmnáctiletá vstoupila 1. března 1894 do řádu. Obláčku měla 21. listopadu 1896 v Praze a 16. května 1897 tam složila zkoušku na industriální učitelku a působila krátký čas v Broumově a pak v Biedenmansdorfu v Dolních Rakousích. Ctihodná sestra Emílie Kroupová z řádu sester sv. Dominika přišla do Řepčína ve škol. roce 1910/11. Roku 1916 maturovala a začátkem září měla obláčku. Pak učila mj. v Jasené u Vizovic a po dalším roce se vrátila do Řepčína do noviciátu a poté do Jasené, kde působila dalších 19 let. Pak učila rok ve Víceměřicích a tři roky v Bojkovicích. Od roku 1942 pracovala v administrativě ve Střelicích. Ctihodná sestra Emíliána Pořízková z řádu sester sv. Karla Boromejského, křestním jménem Alžběta, se narodila v listopadu 1897 v Drysicích č.p. 110. Studovala u sester dominikánek ve Vyškově. V I. světové válce se dala k ošetřovatelkám raněných u sv. Anny v Brně. Na radu nemocničního kněze P. Maluše vstoupila do kláštera v Kladně. Noviciát konala v Gmundu a sliby složila v Praze. Jako ošetřovatelka nemocných působila v Berouně, Písku, v Prachaticích, Jablonci nad Nisou, v Karlových Varech, v Praze (na Smíchově), v Horní Sloupnici a Chocni. Pak jako katechetka ve Filipově a Jiříkovicích v Krkonoších. Odtud byla povolána do Prahy a odtud soustředěna do Vidnavy spolu s dalšími 400 přestárlými a nemocnými sestrami z různých řádů. Tam prožila 7 let těžké nemoci, které podlehla 25. ledna 1957. Ve Vidnavě očekává své vzkříšení.
To jsou kořeny, z nichž vyrůstají novodobé dějiny farnosti. Kostel Narození Panny Marie v Drysicích byl místem mnoha významných setkání: tady o prázdninách r. 1992 vedl duchovní cvičení pro mládež prof. Tomáš Špidlík z Gregoriánské univerzity v Římě; sem vůbec historicky poprvé v regionálních dějinách zavítal v neděli 14. září 1997 apoštolský nuncius, arcibiskup Mons. Giovanni Coppa a tady předsedal slavnému Te Deum. Všem drysickým farníkům zaslal u příležitosti 100. výročí posvěcení kostela své Apoštolské požehnání papež Jan Pavel II. U příležitosti 800. výročí založení obce bylo Jeho Excelenci, Mons. Coppovi uděleno “čestné občanství” (srv. relace pdf). Tváří v tvář těmto dějinám nelze přeslechnout hlas výzvy, která k nám zaznívá ze závěti našich otců, vepsané do pamětní listiny založení chrámu:
"Buďte věrni víře po otcích zděděné".
Buďte věrni víře po otcích zděděné
|
