HISTORICKÁ ZASTAVENÍ
NA POSVÁTNÝCH MÍSTECH V PUSTIMĚŘI
TORZO ROTUNDY SV. PANTALEONA /nad kaplí/
Jejím zakladatelem byl zřejmě olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083-1150) - "Sloup a světlo Čech a Moravy za dnů svých, jemuž ve zbožnosti a čestnosti neměla Morava podobného biskupa". Zasvětil ji byzantskému lékaři, sv. Pantaleonovi, původem z proslulé Nikomédie v Bythýnii (dnešní Izmir v Turecku), jenž - jak praví legenda, - dokázal léčit všechny nemoci (řecky 'Pante-leimon', 'plný milosrdenství'), a pro svou víru zemřel jako mučedník za Maximiánova pronásledování. K této mocné přítomnosti Boha v jeho svatých se obrátil Jindřich Zdík právě ve chvíli, kdy těžká nemoc ztrpčovala poslední léta jeho života. Stavbou pustiměřské rotundy sv. Pantaleona svěřil církvi své diecéze znamení hluboké víry ve společenství svatých.
Později se rotunda stala farním kostelem (do r. 1340) a po založení kláštera benediktinek, klášterní kaplí. Tady našel roce 1351 místo posledního odpočinku i sám zakladatel kláštera, biskup Jan VII. Významná postava tohoto nemanželského syna krále Václava II., jehož jméno je spojeno s osudy kostela - rotundy v Pustiměři, vystupuje v dějinách po zavraždění Václava III., kdy náš stát byl na pokraji propasti. Jan, tehdy probošt vyšehradský, umožnil v květnu 1310 útěk Elišce Přemyslovně od dvora Jindřicha Korutanského do Nymburka, když jí hrozilo vězení a smrt. Tak byla zachráněna pozdější manželka Jana Lucemburského, matka Karla IV. Ještě později, za Jana Lucemburského, v r. 1322 připomíná se, že Jan – tehdy nejvyšší kancléř království českého, kanovník pražský i olomoucký, pro podezření z úkladů proti králi byl zbaven všech hodností a vsazen do žaláře, z něhož se mu podařilo uprchnout do Německa. Když prokázal lichost nařčení, byl vzat na milost, ale vzdálen od Prahy, a stal se v r. 1333 biskupem olomouckým. V seznamu olomouckých biskupů, který sestavil učený humanista Augustin olomoucký (+1513), čteme o něm: „Jan, příjmím Volek, syn Václava, krále českého, dvacátý třetí v seznamu biskupů, nastoupil po Jindřichovi, brzy pak z horlivosti náboženské vybudoval nemalým nákladem ženský klášter v Pustiměři a obdaroval jej hojnými důchody, nad to velkolepě ozdobil stříbrnými nádobami a zařízením. Tam byl slavný a zbožný biskup pohřben s neobyčejnou okázalostí a nádherou“ (Ziegelbauer v rukopisném díle o biskupech olomouckých – zem. archiv v Brně, Cerr. II, 406, 248a – cituje epitaf biskupa Jana končící slovy: „honorat non tumulus cineres, sed cinis ipse locum“ – „popela jeho nezdobí náhrobek, ale sám popel je ctí místa“).
V zakládací listině z 30. září 1340 se praví, že biskup Jan povyšuje kostel v Pustiměři, který až do té doby byl farním, na ženský klášter sv. Benedikta, a to, jak výslovně říká: „chtějíce, a tímto našim ustanovením, které má platiti pro věčné časy, potvrzujíce, aby kostel sám přešel v právo a přirozenost kláštera a od té doby nebyl považován za farní kostel, nýbrž ve skutečnosti i podle jména za klášter…“.
Jako měly kláštery zvláštní zasvěcení a jemu odpovídající název, byl i pustiměřský klášter zasvěcen Dětství Ježíše Krista a jeho matky Marie: „takovou nadějí v dětství Pána našeho a velebné jeho Matky vedeni, že on sám na způsob dětí, které se snadno dají usmířiti nepatrnými obětmi, dá se usmířit nad množstvím našich hříchů, a že sama královna nebes se rozpomene, až budeme státi před tváří Boží, a odvrátí od nás jeho hněv“. Biskup pak přenáší na klášter a jeho abatyši patronátní právo farního pustiměřského kostela, které náleželo biskupům olomouckým. Abatyše má právo navrhnout biskupovi vhodného kněze k potvrzení a má mu poskytnout z příjmů kostela a kláštera náležitou kontruj. Listina, k níž je připojen souhlas olomoucké kapituly, je datována v Olomouci 30. září 1340, v den. sv. Jeronýma.
Slavná pustiměřská minulost tak dosahuje svého vrcholu. Z kláštera sv. Jiří v Praze byly uvedeny do Pustiměře panny benediktinky a první abatyší se stala Alžběta, sestra zakladatelova a příbuzná Karla IV. Klášter je zahrnován skutečnou záplavou darů a výsad. Prvním dárcem je sám Karel IV., tehdy markrabě moravský, který daroval (24. 8. 1341) klášteru statky, které mu připadly po smrti Bruna z Dražovic. Dovídáme se také, že klášter byl založen jako trvalý památník pro spásu duše Elišky Přemyslovny, matky Karla IV., a Karel chce se státi a povždy se nazývati zakladatelem tohoto kláštera spolu s biskupem Janem, jehož jmenuje „proavunculus“, tj. bratr babiččin.
Od papeže Klementa VI., sídlícího tehdy v Avignonu, dostal klášter velmi řídce udělované a na Moravě ojedinělé privilegium, totiž právo na tzv. „zlatou mši“, kterou mohl kněz sloužit v klášterním kostele za soumraku na Bílou sobotu.
Správu věcí světských, hlavně hospodářství kostela, vedl světský správce tzv. „vitricus“ (připomíná se k r. 1407 jistý Jan Schaur): nad vchodem do fary se dodnes zachoval náhrobní kámen s nápisem: … Die XXVI Januarii obiit hone(stus) … Vitricus huius Ecclesiae. Orate pro eo“ (Dne 26. ledna zemřel počestný správce tohoto kostela. Modlete se za něj.).
Koncem XIV. století byl postaven kostel nový, jak o tom svědčí listina z 15. září 1395, v níž papež Bonifác IX. uděluje odpustky každému, kdo navštíví kapli sv. Pantaleona v klášterním kostele nebo něco pro ni obětuje. Klášter byl zrušen brevem Sixta V. (27. září 1588) a ke zrušení rotundy sv. Pantaleona došlo za Josefínských reforem v druhé polovině 18. století. Po více než dvou staletích, v jubilejním roce 2000 - na který připadalo i 850. výročí úmrtí biskupa Jana, zakladatele této první pustiměřské svatyně – se zde poprvé v novodobé historii slavila eucharistie pod širým nebem a od té doby se zde každoročně uděluje svátost nemocných. Vědomí tohoto posvátného místa ožívá i o průvodech Božího Těla, odtud směřuje požehnání ke všem nemocným, trpícím a těm, kdo nežijí sami sobě ani sami sobě neumírají.
KAPLE SV. ANNY
Na její obnově se měl podílet už biskup Jan VII. V roce 1635, poté, co vyhořel farní kostel byla zničena i tato kaple, která s ním byla těsně spojena. Obě posvátné stavby nechal ještě krátce před svou smrtí obnovit František kardinál Ditrichštejn. Od roku 1687 byla svatoanenská úcta spjata s Bratrstvem sv. Anny, díky němuž začala i tradice slavných poutí. Kaple se tak stává poutním chrámem. Fresky na jejich stěnách jsou 'Biblia pauperum'. Vyprávějí dějiny spásy od prvního pádu, až k vykupitelské oběti Ježíše Krista. Fresky Jakubova a Pseudo-Matoušova apokryfního evangelia dávají číst úchvatné dějiny svatých rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny. Od velkorysosti a štědrosti života starozákonních spravedlivých, přes tíživý úděl 'Bohem opovržených', za jaké je pokládali lidé proto, že neměli děti, až k vroucí modlitbě, v níž se jim dostává poznání jedinečného povolání, které jim svěřila Prozřetelnost: být rodiči Matky Božího Syna. Modlitba vskutku pozvedá náš pohled k nebi, k tajemství Trojjediného Boha. Tato hluboká pravda promlouvá z kupole sv. Anny, z níž zaznívá Slovo ústy proroků, evangelistů i učitelů Církve. Jako u sv. Jáchyma a Anny, a především u Panny Marie se i v nás má stávat tělem, aby tak celé tvorstvo dospělo do plnosti Kristovy. Obnovená kaple sv. Anny se tak obrací s výzvou k osobní obnově každého, kdo jako poutník směřuje k údělu, jenž Bůh připravil těm, kdo ho milují. Na této cestě provázelo svatoanenské poutníky Velkého Jubilea 2000 Apoštolské požehnání Jeho Svatosti, Jana Pavla II.
CHRÁM SV. BENEDIKTA
Základní kámen stávajícího farního chrámu, zasvěceného otci západního mnišství a patronu Evropy byl položen v roce 1900. Posvěcen byl 27. dubna 1902 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Na tomto posvátném místě se podepsala i válečná léta XX. století – jejichž stopy jsou patrné na klenbě dodnes.
Po pádu největší tragédie lidstva, barbarského komunizmu, který našel úrodnou půdu právě v tomto kraji a jehož důsledky dodnes nevymřely, se tento chrám stal svědkem poselství naděje, které zaznělo z úst nezapomenutelného olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, jenž o svatoanenské pouti roku 1990 opakoval slova papeže Jana Pavla II k českému národu: "Stavte na Kristu, úhelném kameni, společnost a kulturu budoucího věku". V duchu Ježíšovy velekněžské modlitby 'perche tutti siano una cosa sola' - 'aby všichni byli jedno' hostil chrám sv. Benedikta mezinárodní setkání s mládeží italské farnosti Case di Malo. Ke kořenům slovanské spirituality dopřál sestoupit v roce 1992 prof. Tomáš Špidlík, jehož papež Jan Pavel II. jmenoval v roce 2003 kardinálem. „Buďte Kristovi jako on je váš“, tato výzva zněla v roce 1997 k jednatřiceti biřmovancům z úst prvního papežského nuncia v České republice, arcibiskupa Giovanni Coppy. U příležitosti 100. výročí posvěcení chrámu sv. Benedikta v Pustiměři byl při slavnostní eucharistii požehnán znak a prapor obce (srv. dokument pdf: Ecclesia de Eucharistia).
Událostí, jakou Pustiměř nepamatuje, byla návštěva Jeho Eminence, Tomáše kardinála Špidlíka, ve dnech 6.-7. srpna 2005: zde slavil eucharistii, požehnal obnovená sousoší a převzal čestné občanství (srv. dokument pdf – kardinál Špidlík v Pustiměři). Byl to on, kdo při jedné příležitosti řekl: „Žijeme v době obrazů, bohužel lidé neumějí obrazy číst a umělci si odvykli vyjadřovat v obrazech hluboké pravdy víry. Náboženství bylo od počátku spojeno s uměním; je třeba tuto tradici obnovit, aby se uskutečnilo proroctví Dostojevského, že´krása spasí svět´.“
Touto prorockou řečí promlouval v chrámu sv. Benedikta i nezapomenutelný velikonoční koncert Hradišťanu s Jiřím Pavlicou (30.4.2006).
|
